Indické dopravní prostředky bychom mohli rozdělit do tří kategorií. A to poháněné motorem, zvířetem či člověkem. Ve všech třech kategoriích můžete v Indii cestovat na kratší či delší vzdálenosti.

První bych zmínil Indickou železnici, která je nejlepší na překonávání dlouhých a středně dlouhých vzdáleností (200 km a více). Železnice je na naše poměry velmi levná. Velký cenový rozdíl je mezi klimatizovanými a neklimatizovanými třídami. Vlaky často jedou na čas, nebo jen s malým zpožděním. Několikahodinové zpoždění jsme zažili jen málokdy, a co jsou 2 hodiny na cestě, která trvá 25 hodin?

  Vlakem chodí zřízenci a nabízejí čaj, kávu, vodu, sušenky, drobné snacky, popřípadě všechno možné potřebné i nepotřebné. V čase oběda a večeře je možno objednat si masové či vegetariánské jídlo.

V klimatizovaných lehátkových třídách dostanete polštářek, dvě prostěradla a deku. V neklimatizovaných, pokud jedete přes noc, je dobré něco mít sám. Batohy si můžete dát pod sedačky a přiřetězovat k poutkům k tomu určeným. Řetězy k tomuto účelu se prodávají ve stáncích na většině vlakových nádraží. Pokud spíte na vrchních lehátkách, můžete si boty dát na větrák, v lepších třídách pak do kapsy na stěně za lehátkem. Horní lehátka mají také tu výhodu, že se na ně můžete přes den natáhnout. Pokud se vám nechce točit větrák, zkuste ho popohnat tužkou prostrčenou skrz mřížku.

Autobusy bych doporučil spíše na kratší vzdálenosti, tak do 300 km, s výjimkou autobusů spacích, které mají lehátka, jezdí přes noc a nejlepšího autobusu, na který jsme v Indii narazili – Volvo.

Na druhou stranu jsou nejméně pohodlné přestárlé státní kraksny – „plechové krabice“ skákající na každém výmolu a díře, kterých jsou Indické silnice plné. Nejlepší místo je přímo za řidičem, pokud vám nevadí dívat se na divoký indický provoz přímo před vámi. Bývá tu více místa na nohy a autobus neskáče tak jako vzadu, kde si na špatných silnicích pěkně „pohopsáte“.

V každém městě je státní autobusové nádraží a nádraží pro soukromé autobusy. Státní jsou obvykle levnější, ale nemusí to být pravidlem. Lístky, pokud jdou zakoupit dopředu, koupíte přímo na nádražích. Na soukromé autobusy pak také v cestovních kancelářích, kterých několik bývá také blízko státního autobusového nádraží. Pokud lístky nemáte a nastupujete do autobusu na poslední chvíli, pak vězte, že poklidné a kulturní nastupování a vystupování jaké znáte z Evropy, zde nefunguje. Nastupující se cpou svým směrem, aby tam byli co nejdříve před ostatními, a ignorují ty, kteří chtějí vystoupit a cpou se stejně usilovně ven. Ti chytřejší házejí otevřenými okénky dovnitř kapesníky a své tašky na prázdné sedačky, které si tím zabírají. Stejný způsob funguje i ve vlacích, ve vagonech druhé třídy bez místenek. V tomto boji se nebere ohled na stáří, pohlaví ani nic jiného, jde jen o to, vybojovat pro sebe (svou rodinu) to nejlepší místo. Není to takto pokaždé, ale i s tímto se v Indii setkáte.

Do autobusu není třeba si brát velkou svačinu, či oběd. Autobus staví v intervalech na čaj a na jídlo u silničních dháb, kde se většinou jídlo rychle točí a je čerstvé.

  V horách jezdí spíše malé autobusy a cestovní rychlost se prudce snižuje. Dvě stě kilometrů pojedete klidně 12 hodin. Jsou místa, kde se jezdí i na střeše autobusů. Tato jízda je podstatně méně pohodlná. Houpání autobusu má na střeše mnohem větší rozkmit než uvnitř a kromě malého zábradlíčka pro zavazadla se zde není čeho chytit, což při pohledu do půl kilometru hlubokého údolí pod vámi nemusí být zrovna příjemný pocit. Sezení na nosiči pro zavazadla také není zrovna pohodlné. Obecně bych tuto jízdu doporučil, jen pokud se nevejdete do autobusu, a na krátké vzdálenosti, nebo jako exotickou zkušenost.

O něco pohodlnější a rychlejší a také dražší jsou v horách džípy. Vyhněte se pokud možno zadní čtyř-sedačce, neb je vyvýšená a není tu místo na hlavu. Nejkomfortnější také není sedadlo hned vedle řidiče, protože zde máte řadící páku přímo mezi nohama a v horách se řadí často.

Horské cestování se může pozdržet také proto, že se utrhne někde kus silnice, či silnici zavalí skála a padající kameny. Chvíli pak trvá, než se silnici podaří zprovoznit. Obvykle několik hodin. Toto se nejčastěji děje v monzunovém a pomonzunovém čase, kdy stéká napršená voda z hor.

V Gudžarátu se při cestování na kratší vzdálenosti používají jakési motorkové náklaďáčky. Zepředu vypadá jako velmi nazdobená motorka a vzadu má nákladní prostor asi pro 10 osob. Jezdí mezi vesnicemi a bližšími městy. Někdy se používají k přepravě nákladu a někdy lidí. Jede tolik lidí, kolik se namačká a jede se, když je plno. Další možností je cestování taxíkem. Cestovatelé je používají jak k dopravě po městě, tak na výlety mimo město, či si berou taxíka místo autobusu a jezdí stovky kilometrů na další místo jejich cesty. Cena je samozřejmě vyšší, asi 1000 Rs na den, či podle vzdálenosti.

  Dalším dopravním prostředkem v Indii jsou rikši. Také se nazývají auto, nebo ¬tuk-tuk, dle charakteristického zvuku dvoutaktního motoru. Setkáte se s nimi všude v Indii a slouží jako hbité a levné taxíky (asi 5 Rs na kilometr). V některých městech fungují sdílené rikši, v kterých každý platí jen část cesty. Po nasednutí prvního cestujícího, rikšák vykřikuje jméno místa, kam pojede a jede se po naplnění, nebo se dobírají lidé po cestě. Na delší vzdálenosti rikša není pohodlná, únosné je tak 20-30 Km.

Rikšáci obvykle nechtějí vozit cizince za místní ceny a zkouší i několikanásobné ceny. Někdy je třeba chvíli smlouvat, než se dostanete na cenu aspoň přibližnou místní. Smlouvá se vždy dopředu.

Obdobou rikš jsou cyklorikši, což je kolo, vzadu s posedem pro 2-3 osoby. Dojezd je zhruba 5 Km a rikšák bude při takové vzdálenosti zpocen přes celá záda. Problémová je jízda do kopečka, už při malém sklonu řikšák sesedne a tlačí. Cyklorikši jsou ještě o něco levnější než autorikši.

V Kalkatě jsou také povozy tažené běžícím člověkem. Někde můžete narazit na tángy tažené koníkem, kde se na povozu musí sedět vyváženě, abyste při jízdě koníka nezvedali, či ho netlačili k zemi. V turistických oblastech bývá možnost si zapůjčit kolo (3 Rs na hodinu), či motorku (od 100 Rs na den).

Do indického levostranného provozu, který má dost odlišná pravidla, bych doporučil se pustit až po patřičných zkušenostech v roli vezoucího se.